Tvůrce mocný nebe, země a co svět se jmenuje, jehož božství všechno plémě v celém světě zjevuje; tebe, Pána pánů, vzývám, který sídlíš na nebi, tobě píseň chvály zpívám, tebe duch můj velebí.

Ať jsem srdce šlechetného, Pane, přispěj silou svou, v těžkých pracích stavu mého nenech klesnout mysl mou. Starost mnohá duši tíží v trpkých zkouškách života, oko tvé však na mě shlíží, přeje mi tvá dobrota.

Souží-li mě nedostatek, k tobě budu volati; sejmeš smutek, sejmeš zmatek, když tě budu vzývati. Chceš, abychom jako k Otci v tísni k tobě volali, od tvé lásky, od tvé moci všechno dobré doufali.

I když někdy zarmucuje protivenství srdce mé, důvěra mě povzbuzuje, abych vzýval jméno tvé. Když je nejhůř, ty jsi nejblíž, naši lidskou bídu znáš, u tebe je pomoc nejspíš, protože jsi Otec náš.

Nebudu se nouze báti, vždyť Bůh o mě pečuje; když mě přítel nechce znáti, naděje má v Bohu je. Jestli kříž a protivenství na ramena měl bych vzít, Kristův příklad v člověčenství chci vždy na paměti mít.

Kdyby pak mě pomyšlení na smrt blízkou soužilo, nad tím, že již léku není, srdce mé se rmoutilo: Bože, vírou požehnanou potěš duši sklíčenou, že smrt těla je jen branou v říši nebes blaženou.