Lid český z víry staleté, jenž k tobě, Kriste, vzhlíží, s důvěrou, s myslí dítěte tvář zvedá k tvému kříži. A před oltářem tvým vždy věrně kleká s ním Zdislava, dívka Páně.

Přes věky až po dnešní den nám její příklad září. Moudrost i krásu českých žen má v oslavené tváři. Svých pozemských pár let rozvila v rajský květ Zdislava, dívka Páně.

S matkou i celou rodinou čítala v Boží zvěsti. Mír plnil duši nevinnou, dech domova a štěstí. Dnem, nocí, v každý čas, vším promlouval ten hlas k Zdislavě, dívce Páně.

Ten Boží hlas jí pověděl o vlastní cestě kříže. Dům opustila, jak Pán chtěl, dál do hor, k nebi blíže. Bídu a kamení v chléb lásky promění Zdislava, dívka Páně.

Muž si jen útlou dívku bral, nad ženou nyní žasne: hlas tichý, jenž v ní zpívá dál, sepjaté ruce krásné, vše jsou teď nástroje pro službu pokoje Zdislavě, dívce Páně.

Matka svých dětí matkou všech, všech potřebných se stává. Ne křik a pláč, už pouhý vzdech v ní soucit rozžehává. Prosícím staví dům od země k nebesům Zdislava, dívka Páně.

Zdislavo, ženo z našich žen, růžičko požehnaná: když kdokoliv z nás obtížen, když v srdci pálí rána, skloň se k nám ze slávy, ty hvězdo Moravy, Zdislavo, dívko Páně!