Ještě než vzpjal se první chrám nad vrchy této země, ještě než pokoj vešel k nám a zvon se ozval temně, ty první zaslechlas horoucí Kristův hlas z úst kněze Metoděje.

Rozkvetlas náhle z pohanství v převzácnou prvosenku pravého jara křesťanství, když ještě všude venku úpěla bědná zem v čekání dychtivém na kroky apoštolů.

Jak svítíš slavně zářící na kraji temných bájí, pěstounko, vnuku kněžici a všem, kdo uznávají v něm pána statků svých, v úzkostech časů zlých veliká pomocnice.

Ty matko kněží vznešená, ty víry šiřitelko, co trpí kde, lék v tobě má, nešťastných těšitelko, soucitné srdce Čech, jež hledáš v bědných všech tvář zmučeného Krista.

Dobroto dávná, štípená na jabloň vzácných plodů, větvemi svými skloněná nad úděl svého rodu, ochraň nás, ať tvůj kraj rozkvétá v zemský ráj, v spanilost Václavovu.

V mírnosti své vždy nad jiné nejstatečnější žena, bez kapky krve jediné oběti zadušená, by zhynul s tebou hlas, jejž všude šířilas pro spásu lidu svého.

S námi buď, svatá Ludmilo, přímluvo naše jistá, všech srdcí věrných posilo, zvěstovatelko Krista! Tvůj život i tvůj skon kéž znějí nám jak zvon chval Božích každodenně.