Ty Boží lásko, která vaneš tmou času z věčna do věčna, jež světy tvořit neustaneš, ty jediná, ty skutečná; přijď, holubice oceánů, když zrcadlem byl svému Pánu svět čekající na tvůj dech, jak čeká srdce mé a srdce všech.

Z archandělského zvěstování tys Boží dívku zastínil, já slyším její přitakání a na něm toužím mít svůj díl: aby se ve mně ledy hnuly, abych byl živ jen po tvé vůli, o Kristu svědčil v skutcích svých, jak chce můj Pán a Bůh na nebesích.

Ty hlase Otcův u Jordánu, kdy Syn se k dílu ubíral, mluv srdci mému o mém Pánu, jak pro mě žil i umíral: o tvůrčí síle vody křestné, o lásce Páně přebolestné, o krvi z kříže proudící nad mou a nad každou křtitelnicí.

Na hoře Tábor světlem jsi byl, když odkryl Syn svou Boží tvář, a její slávu věrným slíbil, až tmy se všechny změní v zář. Tak svědčí světlo tvé i nyní, jak Boží láska divy činí, když dary brázd a zemských rév mění se v skutečné tělo a krev.

Ten, jenž za nás byl ukřižován, mocí své lásky z mrtvých vstal, proroky tvými ohlašován, nad smrtí vítěz, živých král. Přichází k těm, kdo ze vší síly v moc Boží lásky uvěřili: Přijměte Ducha svatého, vejděte do slávy Otce mého.

Před světem v bázni shromážděni, přátelé pravdy jediné doufají jen v tvé utěšení a všechna bázeň pomine. Ty jsi ta síla, Duchu Boží, kterou sám Kristus do nás vloží, když tělem svým a krví svou sytí svou rodinu apoštolskou.

Ty jsi ta hloubka věčných moří, bezpečná míra svobody, jsi moudré slunce, které hoří nad Kristovými národy. A v jeho záři nepočaté svítí nám pravda církve svaté. Neustaň, Duchu Boží, v nás být duchem pokoje pro všechen čas.